close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Mám jen 23kg a vím,že umřu... 1.part

3. listopadu 2007 v 13:16 |  Životní příběhy..jak nás anorexie mění..
Začíná to nevinně - malá dieta přece nikoho nezabije. Někdy už je ale pozdě na záchranu...
Když se každé ráno probudím a podívám do zrcadla, zvedne se mi z toho pohledu žaludek. Zoufale toužím být normální, žít jako normální mladá žena v mém věku, mít svého kluka a chodit s ním. Ale nemůžu. Vážím necelých 23 kg a pořád si myslím, že jsem tlustá," svěřuje se Lenka (22) z Prahy a vyčerpaně se odmlčí.
Po chvíli naváže: "Stačí mi podívat se, jaká mám stehna. 'Tloustnou mi nohy,' oznámím mámě a ona jen potřese hlavou a jde pryč. Vím, že na takový hovor už nemá sílu. Uvědomuju si, že se zabíjím, ale stejně nedokážu vzít nic do úst. Jediné, co za den do sebe dostanu, jsou čtyři malé hořké čokolády a jedna cola.
I kdybych si chtěla vzít něco jiného, stejně bych to zase vyzvrátila. Bojím se i dotknout někoho najedeného, aby mě nenakazil kaloriemi. Už roky jsem nevkročila do kuchyně. Po tak dlouhém odmítání jídla už jinak prostě nemůžu. Nechci umřít, své chování však nedokážu změnit."

Nesnesla jsem smích spolužáků

"Ve škole se mi děti vysmívaly kvůli vyrážce. Nebylo to jen akné, ale těžký ekzém. Tak těžký, že jsem kvůli němu několikrát skončila v nemocnici. Měla jsem všude po obličeji strupy a ostatní holky se mi pošklebovaly.
Kvůli nim jsem začala nenávidět svou pleť a vůbec všechno na svém těle. A v tu dobu rodiče prošli nepříjemným rozvodem. Musela jsem rychle vyspět a stát se matčinou oporou. Ale nedokázala jsem to."

Klíč k úspěchu je štíhlost

"Neměla jsem žádné přátele a situace doma byla nesnesitelná. Život se mi začal vymykat z rukou. Pak mi jednoho dne něco došlo: všechny oblíbené a spokojené dívky, které znám, jsou hubené! Usoudila jsem, že kdybych byla taky štíhlá, můj život by byl šťastnější. A tak jsem začala hubnout a všichni okolo si mě začali všímat. Holky, které mě do té doby šikanovaly, ke mně najednou byly milé. 'Ty jsi zhubla?' říkaly mi. 'Vypadáš skvěle, pojď s náma večer.' A pak to s mým jezením šlo z kopce.
Jedla jsem stále menší porce a nakonec jsem je začala úplně vynechávat. Do dvou let, tehdy mi bylo sedmnáct, jsem už vážila jen 35,5 kila a přežívala na sklence dietní coly denně. Pak matce došla trpělivost a odvedla mě k doktorovi. Stačil mu jediný pohled a hospitalizoval mě na šest měsíců. Podařilo se mi tam nabrat asi šest kilo, ale jakmile jsem se vrátila domů, hned jsem do toho spadla zpátky a zhubla na 32 kilo. Nutkání být štíhlá jsem nedokázala čelit.
Poprvé v životě jsem měla nad něčím kontrolu a věřila, že mě druzí budou mít rádi jen jako hubenou. Když mě ten lékař znovu uviděl, dal mě převézt na uzavřené oddělení. Začalo mi jedno z nejhorších období v životě. Byla jsem zavřená s divnými lidmi. A když jsem nejedla nepustili mě z pokoje - bylo to příšerné. Nakonec jsem začala jíst a můj postoj k jídlu se změnil - poprvé za mnoho let jsem z něj měla radost. Jenže pak jsem se tam seznámila s 'kolegyní'. Ta jedla, ale přitom dál hubla, protože užívala projímadla. Přišlo mi to geniální."

Zázračná spása - projímadla

Když mě po pár měsících propustili s váhou 45 kilo, hned druhý den jsem zašla do lékárny a nakoupila projímadla. Začala jsem se přejídat, pak jsem vše vyzvracela a na to si dala desítky pilulek projímadel denně, abych měla jistotu, že z těla vypudím i poslední tukovou buňku. Zdálo se mi to mnohem lepší, než se mučit hlady. Sice jsem si ničila vnitřnosti, ale byla jsem hubená - a na ničem jiném mi nesešlo.
Kupovala jsem tolik projímadel, že mi je postupně všude odmítli prodávat. Celé dny jsem nakupovala jídlo, cpala se, zvracela a plánovala, co sním zítra. Byla jsem už tak nemocná, že to tělo nedokázalo zvládnout a přepadaly mě záchvaty a křeče. Máma byla zděšená. Zoufale se mi snažila nějak pomoci, ale všechno bylo marné.
Myslím, že nebýt jí, už bych byla dávno mrtvá. Doktoři se mě pokusili ještě několikrát izolovat v nemocnici, ale pokaždé, když jsem trochu nabrala a pustili mě, hned jsem vše zase shodila. Jediným efektem pobytu v nemocnici bylo, že jsem na tom byla čím dál hůř. Dívky, se kterými jsem se v nemocnici potkávala, mi vše ještě ztěžovaly, pořád jsme mezi sebou soutěžily a navzájem se hecovaly. Která z nás je nejhubenější? Kterou propustí, aniž by začala jíst?
Doktoři nakonec díky bohu pochopili, že ústavní léčba na mě nezabírá, a povolili mi zůstat doma a hlídat si váhu. Teprve tehdy mi začalo docházet, co dělám svému tělu. Třikrát mě znovu vezli do nemocnice, protože mi tělo vypovědělo službu. Zuby se mi drolily, oči nedokázaly snášet jasné světlo a měkly mi kosti. Nenáviděla jsem se za to, co si provádím, ale nestačilo to, abych se rozhodla nabírat váhu - chtěla jsem jen zvítězit nad bulimií.
A s máminou pomocí se mi to nakonec podařilo. Jenže jak jsem přestala s přejídáním a zvracením, přestala jsem zároveň i jíst. Přestěhovaly jsme se s mámou do Prahy, abychom začaly nový život, ale vlastně se nic nezměnilo. Nenabrala jsem ani kilo. 'Lenko, jestli nezačneš jíst, umřeš,' řekl mi nakonec nový doktor. Nechtěla jsem umřít a nechat tady mámu samotnou. Jenže touha po štíhlosti byla příliš silná.
Přišla jsem na to, že jediný způsob, jak to můžu zvládnout, je udržovat si alespoň stejnou váhu. A to se mi zatím daří. Poslední čtyři roky mám pořád 23 kilo. Přežívám na čokoládě a cole. Nejím zeleninu, protože jsem přesvědčená, že když už musím jíst, pak jen něco, co mi skutečně chutná. A zeleninu vážně nemusím. Nyní chodím pravidelně k psychologovi a také jednou za čtrnáct dní k doktorovi na krevní testy a vyšetření ledvin a jater."
"Už nikdy nechci znovu do ústavu, a tak beru denně 15 tablet sodíku, abych vše zvládla. Moc dobře vím, co jsem se sebou provedla - je ze mě troska. Od patnácti jsem nedostala menstruaci. I kdybych se vrátila do normálu, nikdy už nemůžu mít děti, protože mi příslušné orgány atrofovaly. V páteři a pánvi mám osteoporózu. A nedokážu spát souvisle déle než hodinu. Cítím vinu za trápení, které jsem způsobila matce.
Jen tiše a marně závidím ostatním ženám v mém věku a toužím, abych alespoň chvíli mohla žít jako ony. Nenávidím se za to, že jsem závislá na mámě, často mě musí jen vozit na vozíku, jak jsem slabá. Nemám žádné přátele mezi svými vrstevníky a vidím, jak na mě lidi zírají, když jsem venku - tohle není život. Ale pořád se snažím uvažovat pozitivně. Řeknu si třeba, že když si teď dám kávu a do ní lžičku medu, možná budu jednou zase normální.
Můžu umřít za pár dní nebo týdnů, anebo třeba takhle dokážu přežívat ještě celé roky. Vím, že jsem silná, a pokud to zkusím, můžu to dokázat, ale uvědomuju si, že to bude ještě dlouhá cesta. Jen doufám, že se už nikdo nerozhodne opakovat to, čím jsem si musela projít já."
Takto ztýranou dívku nepotkáte na každém rohu. Ale jakkoli se zdá tento příběh neuvěřitelný, bohužel není až tak vzácný. Anorexie se šíří jako mor. Nespokojené s vlastním tělem začínají být už velmi malé holčičky. Důležité je být vnímavý k lidem kolem. Nezavírejte oči před jejich problémy - možná jim pomůžete uniknout peklu...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 vanessa vanessa | 9. března 2008 v 8:49 | Reagovat

já sem začala jíst včéra sem snědla jen 4 věci a dnes se chystám sníst jen 3 věci a takhle dnes si dám oběd večeři a třeba rohlík já sem tlustá vážím 47kg a je mi 11 let já mam taky toho dost chci taky zhubnout že jedeme o oprázdninách zase k moři a já v plavkách vypadam hrozně

2 M.K M.K | 30. října 2009 v 13:27 | Reagovat

Vanesso, to není řešení, že nebudeš jíst,právě že když budeš pravidelně jíst nestloustneš.Musíš sportovat a nepřecpávat se.Když se nudíš, nesedej si k televizi,pc atd.. ale běž třeba ven se projít,s kamarády, zaběhat si,vem domácího mazlíčka na procházku, je toho spoustu co můžeš udělat.

3 May May | 24. listopadu 2009 v 21:31 | Reagovat

Nechápu to...je ti 11 a myslis na ´hubnutí? Já v tvým vvěku měla  teda úplně jiný myšlenky. Představ si, že tvoje dítě by chtělo tkhle hubnout,asi bys to tky nechtěla. . vlastně tobě je jedenáct.. jsi malá .. a tím co děláš mi připadáš ještě menší a hloupější ... měla bys změnit svůj postoj

4 Zbynďa Zbynďa | E-mail | 15. prosince 2009 v 13:26 | Reagovat

Já mam 115 kilo, chodím 4x týdně do posilovny, hodně jím, jím to na co mám chuť. Už dlouho jsem neměl pod 90kg. A za co se mi dřív lidi smáli mě ted obdivujou jakej jsem chlap.
Lidi, jídlo je super :-)

5 ananaty ananaty | 15. prosince 2009 v 20:45 | Reagovat

jsem na tom stejne sem rada ze zmacknu klavesu vazila sem 20kg a bylo mi 11 ted je mi 12 a mam 31kg

6 aneta aneta | E-mail | 21. prosince 2009 v 21:51 | Reagovat

Já mám 45 kilo a měřím 178 nevým jak na tom sem asi blbě =( holky ve škole mi řikají že bych měla ubrat

7 :] Simus :] :] Simus :] | 24. prosince 2009 v 15:05 | Reagovat

Ja mam 53 kilo.. a merim 178 cm... BMI mam podvahu,ale citim se akorat ;))

8 lara lara | 16. ledna 2010 v 19:48 | Reagovat

já mám 52kg a merim 177cm ale mam speky na brichu

9 daniela daniela | E-mail | 17. ledna 2010 v 2:49 | Reagovat

chtela bych se zeptat mam 45 kg a nechutna mi jidlo nemam chut k jidlu az v noci mam vzdicky hlad a chut k jidlu myslim ze nemam anorexii protoze vim ze nejsem tlusta a nechci ani shubnout chci pribrat ale ta chut k jidlu mi nak brani nevite cim to je bojim se ze nebudu mit chut zachvili na nic a ze zacnu hubnout moc se toho bojim radci byt tlusta nez mit anorexii  muzete mi prosim vas poslat odpoved na muj email

10 Monika Monika | 5. února 2010 v 17:52 | Reagovat

Měřím 172cm má váha je 45kg a jsem za to ráda.Prožila jsem chvíle kdy jsem měla 38kg a naštěstí jsem se s toho dostala i když ne úplně,ale alespoň něco.V průběhu anorexie mi vypadali vlasy,lámali se mi nehty měla jsem škaredou pleť zničila jsem si žaludek...A nevím jestli někdy ještě budu mít děti...Takže raději se najím a štíhlá budu stejně...

11 Kristýna Kristýna | 5. února 2010 v 18:57 | Reagovat

Z toho si nic nedělejte je mi 12a vážím necelých 27kg

12 ::O.. ::O.. | 5. dubna 2010 v 12:30 | Reagovat

[10]:Twl...!...45 kg když máš takovou vejšku?!..seš blázen!..všichni!..blbá váha!..ste jakýý jste!..jde to změnit! ale né tim že přestanete žrát!!..přemejšlejte mozkem a ne kolenem!!..

13 Tereza Tereza | 27. května 2010 v 10:39 | Reagovat

ahoj, mám 120 kilo ,co dodat, měla jsem 52, chci být zase poloanorektik

14 Tereza Tereza | 27. května 2010 v 10:45 | Reagovat

už to řeším 5 let a výsledek je tato mamutí váha, jsem nešťastná, lidi na mě koukají s odporem a to jsem byla tak nádherná,začalo to tím,že jsem přestala kouřit,znovu ale nezačnu,zase smrdět,fuj.Můj sen je být zase hubená a jíst jen zdravě a málo. Já vím,je to jen na mně,tak ode dneška startuju.Tereza.

15 Lucy Lucy | 21. června 2010 v 13:45 | Reagovat

Já mám 158 cm a vážím 48 kg

16 Peťul Peťul | E-mail | 15. července 2010 v 21:58 | Reagovat

Holky co blázníte?:-(mně je 17 a vážím 50-54kg už 2 roky se mi pohybuje váha mezi těmito kily...ani omylem bych nepomyslela na hubnutí!!naopak chtěla bych bříško:))přece jen to zaujme kluky víc než kosti ne?a s tim hubnutím:dá se zhubnout i jinak než přestat jíst:))co takhle sport?hm?tak neblbněte a běžte se najíst:))

17 Denýýseka Denýýseka | 27. září 2010 v 14:44 | Reagovat

já jsem docela tlusta mno ja merim 170 a mam 57:D:D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.